První říjnový den byl ve znamení dlouho očekávané party v Malibu u kulturního mecenáše, Dr. Amarjita Marwaha a jeho ženy. Zn: Fulbrightovo stipendium výhodou.
Pan Marwah je (dle slov jednoho z hostů) prvním Indem, co přišel do Ameriky. A to před šedesáti lety (rovněž dle slov téhož hosta). Slova o americkém snu zřejmě nejsou planá, podařilo se mu totiž vydobýt zvučného jména a respektu. Ve své honosné vile, z níž jsme při naší návštěvě měli tu čest spatřit pouze zlomek, již po dvacet let hostí držitele Fulbrightova stipendia (a jejich doprovody, že ano). Seznam hostů na sobotní party čítal na 250 jmen. Z 45 zemí světa. Mezi nimi například člověk ze Srí Lanky jménem Prasana, Dr. Cerff /červ/ z Florencie, paní Kenya /keňa/ z Brazílie a paní Houston z LA. A takové akce prý ve své vile pořádá každé tři týdny.
Spolu se svými spolucestujícími, doktorandkou z Chile s její dvanáctiletou dcerou + sympatickým, štíhlým německým chlapcem jménem Heiko, o kterém jsme si 'bůhvípročvlastně' mysleli, že bude obézní, prudérní Němka, jsme po příjemné, hodinu a půl trvající projížďce po dálnici, která po drtivou většinu času vedla kolem pobřeží a my tak mohli s otevřenými pusami obdivovat jeho neskonalou krásu, s půlhodinovým předstihem dorazili na určené místo (a zaparkovali na parkovišti, které by panu Marwahovi mohlo závidět leckteré české sídliště). U vchodu si nalepili na tričko cedulky se svým jménem a rodnou zemí, odevzdali dezert, který jsme měli přivézt, a vyrazili do terénu, kde nás již srdečně vítal prošedivělý Ind se sponečkou ve vousech. :)
Potkat během pár chvil pána z Indonézie, holky z Jemenu, Nového Zélandu, Rumunska, Brazílie, Ruska a Polska, tucet Němců, dvojici z Taiwanu, Chorvatska, Maďarska, Norska, Indie, kluky z Francie a Kypru, a byť jen na chvíli si s nimi popovídat, vystačí na zážitky na několik let dopředu. Čtyři a půl hodiny, během nichž se podávalo indické menu a mohli jste uzobávat z dezertního stolku, uběhly jak lusknutím prstu.
 |
| Přesně ty samé židle máme taky. Za 15 babek je pořídíte v CostCo. |
 |
| Zátiší s fontánou a chladícími se plechovkami s pitím. |
Zajímavý bod dne - dezerty. Pravděpodobně jsem byla jediná ze dvou lidí, kteří onen dezert skutečně upekli. Všichni ostatní si ulehčili práci jeho koupí (pche). Můj ručně a s láskou vyráběný jahodový koláč tak vedle všech těch nazdobených dortů a muffinů vypadal jako chudý příbuzný. Na druhou stranu musím ale zcela neskromně (!) konstatovat, že se mu tyto na pohled hezké, ale chuťově strašně umělé pochutiny prostě nevyrovnaly.
 |
| Poznej Bebáčkův dezert. |
 |
| Tak tohle všechno jsme spořádali. |
V závěru odpoledne přišel čas na skupinová fota.
Na fotce nahoře můžete vidět Mejlovu fulbrightovskou skupinu z Iowy, respektive její část, která se nachází v Kalifornii a dorazila k panu Marwahovi.
Zleva od Mejly:
Chia-Chien - kamarádský politolog z Taiwanu, trochu roztržité nemehlo, ale dobrák od srdce;
Irina - milá děvčina z Rumunska, která na UCLA studuje Women's Studies;
Pierre - dredatý Francouz, který pracuje s hluchoněmými lidmi; v popředí -
Monica - ekologická aktivistka z Dominikánské republiky; za ní -
Tijana - chorvatská socioložka, která do LA přijela se svým manželem (oba dostali Fulbrighta a ještě navíc na stejnou školu - tomu se říká štěstí);
Gergely - sympatický počítačový expert z Maďarska, který se velmi podivoval nad mým nadšením z filmů Bély Tarra. S manželkou, která je s ním v LA, tvoří velice příjemný pár, proto jsme se rozhodli, že s nimi budeme kamarádit!;
Julia - ekonomka z Nového Zélandu s šíleným přízvukem, která má v oblibě takové to 'kissing and hugging' na přivítanou (brr);
Kristina - hyperaktivní Ruska; a zbylé dvě dívky neznám :-)
Na závěr skupinová fotka fulbrightistů z UCSB s pánem domu (druhý zleva).
