VAROVÁNÍ: Následující řádky nejsou vhodné pro oči nenáruživých čtenářů a neobsahují žádnou obrázkovou přílohu. Jednoduše proto, že jsem po ruce neměla foťák.
Přesně jak jsem před odletem prognovala (moje oblíbené slovo), tak se i stalo. 10. září bylo asi nejdelším dnem v mém životě. Budíček ve 4:30, přesun do Brna, kde jsem před naloděním do Student Agency osušovala slzy rozlítostněným rodičům, a odtud do Vídně na letiště. Tam jsme dorazili s časovým předstihem, tudíž moje lehká nervozita z možného záseku na dálnici šla stranou.
Na Schwechatu jsem se poprvé zapotila, když chlápek u odbavování (přes automat mě to nepustilo) začal rýpat do mého víza a někam složitě telefonovat. Naštěstí si pak jen zapsal adresu mého pobytu v CA a vrazil mi do ruky letenky. Pak už to šlo jako po másle a na první cestu letadlem jsem se fakt začala těšit. A že mě bavila! Sledovat z okýnka ty pěkné obláčky a krajinu dole mě natolik nadchlo, že jsem se rozhodla stát se pilotem. Kupte mi někdo letadlo. Třeba Ježíšku, ty bys mohl. Dík.
Do Düsseldorfu jsme dorazili po 80 minutách letu, cca ve 12:15. Příjemným zjištěním byl fakt, že už jsem nemusela procházet žádnou kontrolou (kromě kratinké pasové) a hlavně se nestarat o kufr a znovu se odbavovat. Takže jsem jen přešla k jiné bráně, kde nám po další hodině čekání znovu projeli víza, pasy a letenky a šup do Airbusu, kde už na mě čekala společnost šesti německy mluvících pak s identickými tričky s nápisem "HFBF goes America" vybavených Barneyho
Bro Codem (ale v němčině, loseři), takže si dokážete představit skutečně "intelektuální" témata jejich hovorů. Hned vedle mě sedící Mickey navíc stihnul usnout již předtím, než letadlo vůbec vzlétlo. Šikovnej kluk - jeden z těch, co spí s otevřenou pusou a je přitahován vaším ramenem, na které by vám nejradši celou dobu slintal. Ty giny s tonikem, co si během letu usilovně objednávali, taky o něčem vypovídaly. Ale jinak sympatičtí kluci. Vážně.
Bohužel mě opět minulo sedadlo u okýnka, takže jsem viděla tak max. křídlo letadla. Po většinu času byly k vidění stejně jen mraky (to Milan si během letu z Iowy do SB užil celý Grand Canyon!), až přistávání nad LA přineslo kýžený vizuální zážitek. Fakt nádherné město, těším se, až si tam uděláme výlet.
Těch jedenáct hodin letu (jednu hodinu jsme někde ušetřili) bylo fakt dlouhých, ale viděla jsem aspoň nového Woodyho Allena,
Půlnoc v Paříži, která mě mimochodem fakt dost bavila (hlavně ty vtípky s Buñuelem). Pak už to ale s kvalitou promítaných filmů šlo dolů.
Monte Carlo byla taková patetická romantická ptákovinka a
Čtyři svatby a jeden pohřeb mě nikdy nebraly, už jen díky slizkému Hugh Grantovi.
Když jsme v 16:30 kalifornského času přistáli, přišel čas na další kapky potu. Že mi v USA nebude fungovat můj mobil, jsem zjistila teprve večer před odletem (prostě mě nenapadlo, že moje sice ne nejnovější, ale přesto taky ne nejstarší Nokie není třípásmová) a náhradní telefon (paradoxně starší typ Nokie, která zde měla fungovat), se po zapnutí ukázal jako neodblokovaný pro mou síť. Což fakticky znamenalo, že mi oba dva byly tak víte na co. Každopádně důvod k panice to nebyl, s Milošem jsme přece byli domluvení, že se v Santa Barbaře sejdem na určitém místě v určitý čas, takže mi větší starost dělala představa vrásků na čele nervózních rodičů, které jejich milované dítě neinformovalo o svém příjezdu do země za velkou louží.
Dalším opravdu vtipným bodem letištního programu byla celní kontrola. Věděla jsem, že mě bude čekat dlouhá fronta, ale že nás budou z jedné fronty neustále přesouvat do druhé, protože se zrovna někde uzavřela přepážka nebo že jinde je méně lidí, už jsem tak docela nečekala. Více než hodinu jsem tedy čekala na čtyři úsečné věty z úst postaršího, sympatického imigračního úředníka, jenž mi na má slova, že do USA cestuju za přítelem, který je Fulbright grantee, řekl pouze: "Takže nejen, že jste mladí a krásní, vy jste i chytří!" a bez dalšího zbytečného vyptávání mi do pasu vrazil razítko, které mě opravňuje k pobytu zde po dobu 6 měsíců (což je nejdelší možná doba, pak si můžu zažádat o prodloužení).
Kufr, po kterém jsem celou dobu pokukovala na běžícím páse za kabinkami celníků a který se mi nepodařilo zahlédnout, jsem ke své úlevě, že mě nepotká Milanův osud, nakonec našla. Pak už jsem jen prošla druhou, již rychlou celní kontrolou, která spočívala jen v tom, že jsem někomu dala papír s prohlášením, a hurá na autobus do SB.
V reálu mi největší z devíti terminálů letiště v LA nepřišel vůbec tak velký, jak se zdálo podle mapy a videí, která jsem pečlivě nastudovávala na YouTube :-D Dokonce mi přišel o dost přehlednější než ty ve Vídni. Autobusovou zastávku pro shuttle do SB jsem taky hledat nemusela - prostě stačilo vyjít ven. Ostatní byli patrně jiného názoru - během hodiny a půl, co jsem na spoj čekala, mě zastavila celá řada lidí (všemožných ras a národností) s dotazem, kde najdou to a to. Jedním z nich byl sympatický mexický důchodce, který se se mnou dal do družného hovoru (také cestoval do SB, takže se mnou čekal na stejný autobus) a jenž se poté, co za mnou přišli poradit další tři lidé (asi jsem fakt působila důvěryhodně), začal smát. Jeho smích nabyl na intenzitě, když s netajeným ohromením zjistil, že jsem v LA poprvé a že fakt nejsem Američanka, jak si dobrou půlhodinu myslel (nebudu říkat, že mě to nepotěšilo :-D).
Tak jsme si s mexickým dědou dobře pokecali - ukázalo se, že je to velký fanoušek klasického Hollywoodu, takže témata k hovoru nechyběla. Že nevěděl, že Československo už 20 let neexistuje, mě nijak nepřekvapovalo, spíš mě zarazily jeho nesmírné údivy nad tím, že se u nás angličtina běžně učí na školách a že je k uplatnění se v budoucím povolání vcelku nezbytná. Taky pro něj bylo novinkou, že ve všech zemí EU se neplatí Eurem a že benzín u nás je ve srovnání s Amerikou nesmírně předražený. No prostě jsem někoho trochu osvětila. Milej děda, pomohl mi s kufry do autobusu, nabídl mi, že mi zaplatí pití (což jsem samozřejmě zdvořile odmítla) a řekl mi, že když si sundám brýle, můžu to v Hollywoodu zkusit jako herečka :-D No prostě lepšího prvního kámoše v Americe jsem nemohla potkat :-D.
Ale zpět k cestě do SB. Než jsme vyjeli z letiště, byla tma a únava po čtyřiadvacetihodinové cestě se už taky stihla dostavit (a to docela dost v solidním provedení), takže jsem všechna ta zářící světla z mrakodrapů kolem skoro nevnímala. Zatímco mi mexickej děda během cesty v největších podrobnostech sděloval synopsi svého oblíbeného filmu, zkoušela jsem se marně připojovat na autobusovou wifi, abych Milošovi mohla aspoň poslat sms z netu, načež mi nezbylo než jen doufat, že tam prostě bude čekat i přesto, že jsem mu nedala vědět, že jsem přistála. A taky že čekal. Sice trochu jinde, takže jsme se nějakou dobu naháněli a na pomoc museli přijít i velice úslužní hoteloví zaměstnanci, ale o to větší byla naše radost ze setkání :-).
Takže jsem tu. V nejbližší době čekejte fotoreport z prvního dne v SB :-)
