Cestománie, 4. díl: Malibu

První říjnový den byl ve znamení dlouho očekávané party v Malibu u kulturního mecenáše, Dr. Amarjita Marwaha a jeho ženy. Zn: Fulbrightovo stipendium výhodou.

Pan Marwah je (dle slov jednoho z hostů) prvním Indem, co přišel do Ameriky. A to před šedesáti lety (rovněž dle slov téhož hosta). Slova o americkém snu zřejmě nejsou planá, podařilo se mu totiž vydobýt zvučného jména a respektu. Ve své honosné vile, z níž jsme při naší návštěvě měli tu čest spatřit pouze zlomek, již po dvacet let hostí držitele Fulbrightova stipendia (a jejich doprovody, že ano). Seznam hostů na sobotní party čítal na 250 jmen. Z 45 zemí světa. Mezi nimi například člověk ze Srí Lanky jménem Prasana, Dr. Cerff /červ/ z Florencie, paní Kenya /keňa/ z Brazílie a paní Houston z LA. A takové akce prý ve své vile pořádá každé tři týdny.

Spolu se svými spolucestujícími, doktorandkou z Chile s její dvanáctiletou dcerou + sympatickým, štíhlým německým chlapcem jménem Heiko, o kterém jsme si 'bůhvípročvlastně' mysleli, že bude obézní, prudérní Němka, jsme po příjemné, hodinu a půl trvající projížďce po dálnici, která po drtivou většinu času vedla kolem pobřeží a my tak mohli s otevřenými pusami obdivovat jeho neskonalou krásu, s půlhodinovým předstihem dorazili na určené místo (a zaparkovali na parkovišti, které by panu Marwahovi mohlo závidět leckteré české sídliště). U vchodu si nalepili na tričko cedulky se svým jménem a rodnou zemí, odevzdali dezert, který jsme měli přivézt, a vyrazili do terénu, kde nás již srdečně vítal prošedivělý Ind se sponečkou ve vousech. :)

Potkat během pár chvil pána z Indonézie, holky z Jemenu, Nového Zélandu, Rumunska, Brazílie, Ruska a Polska, tucet Němců, dvojici z Taiwanu, Chorvatska, Maďarska, Norska, Indie, kluky z Francie a Kypru, a byť jen na chvíli si s nimi popovídat, vystačí na zážitky na několik let dopředu. Čtyři a půl hodiny, během nichž se podávalo indické menu a mohli jste uzobávat z dezertního stolku, uběhly jak lusknutím prstu.

Přesně ty samé židle máme taky. Za 15 babek je pořídíte v CostCo.

Zátiší s fontánou a chladícími se plechovkami s pitím.

Zajímavý bod dne - dezerty. Pravděpodobně jsem byla jediná ze dvou lidí, kteří onen dezert skutečně upekli. Všichni ostatní si ulehčili práci jeho koupí (pche). Můj ručně a s láskou vyráběný jahodový koláč tak vedle všech těch nazdobených dortů a muffinů vypadal jako chudý příbuzný. Na druhou stranu musím ale zcela neskromně (!) konstatovat, že se mu tyto na pohled hezké, ale chuťově strašně umělé pochutiny prostě nevyrovnaly.

Poznej Bebáčkův dezert.

Tak tohle všechno jsme spořádali.

V závěru odpoledne přišel čas na skupinová fota. 

Na fotce nahoře můžete vidět Mejlovu fulbrightovskou skupinu z Iowy, respektive její část, která se nachází v Kalifornii a dorazila k panu Marwahovi.
Zleva od Mejly: Chia-Chien - kamarádský politolog z Taiwanu, trochu roztržité nemehlo, ale dobrák od srdce; Irina - milá děvčina z Rumunska, která na UCLA studuje Women's Studies; Pierre - dredatý Francouz, který pracuje s hluchoněmými lidmi; v popředí - Monica - ekologická aktivistka z Dominikánské republiky; za ní - Tijana - chorvatská socioložka, která do LA přijela se svým manželem (oba dostali Fulbrighta a ještě navíc na stejnou školu - tomu se říká štěstí); Gergely - sympatický počítačový expert z Maďarska, který se velmi podivoval nad mým nadšením z filmů Bély Tarra. S manželkou, která je s ním v LA, tvoří velice příjemný pár, proto jsme se rozhodli, že s nimi budeme kamarádit!; Julia - ekonomka z Nového Zélandu s šíleným přízvukem, která má v oblibě takové to 'kissing and hugging' na přivítanou (brr); Kristina - hyperaktivní Ruska; a zbylé dvě dívky neznám :-)

Na závěr skupinová fotka fulbrightistů z UCSB s pánem domu (druhý zleva).

Ornitologická procházka

Kousek za univerzitním kampusem se nachází Goleta Beach - pláž, kde se lidé schází, aby se trochu opálili, zaplavali si (pokud se rádi otužují), postavili nějaké ty hrady z písku, opekli si maso...nebo aby se prošli po místním (hodně dlouhém) molu a pozorovali ptactvo. My jsme zvolili poslední možnost a tady je výsledek. Pokud chete nějaký challenge - rozpoznejte všechny druhy ptáků a napište nám je do komentáře. Vrťa pak zkontroluje odpovědi.
Pozn.: Všechny fotky jsou rozklikávací a tentokrát ve větším rozlišení než obvykle (máme nové internetové připojení...finally). 

U brány do kampusu, tzv. Henley Gate

Linie...

Jako od Hitchcocka...ale v tomto případě se o žádný trik nejedná. Set as wallpaper :)

Mají to tam kluci trochu posrané no.

Blízké setkání třetího druhu.

Vrťo, poznej rybu (by řekla Janča).

Baywatch style. 

Vyhlášení výsledků soutěže

Před týdnem jsme vás vyzvali, ať se zapojíte do našeho kvízu ohledně infračerveného záření, kterého jsem vyzařovala více, než Mejla. Původně jsme měli v plánu odměnit speciálním suvenýrem z USA nejoriginálnější odpověď, nakonec jsme se však rozhodli potěšit drobným dárkem všech pět lidí, co se soutěže zúčastnilo: tedy Laviho, Codyho, obě naše sestry a paní Bebáčkovou. Příští týden kontrolujte schránky ;-)

Jako každé předchozí a následující úterý se dnes opět chystáme do kina (kdo by odolal ceně 5.50 za odpolední představení). Minulý týden jsme zhlédli The Help -  v Americe velký letní hit, jehož premiéra je u nás pod názvem Proti pravidlům naplánována na konec ledna, kdy se v USA už budou vyhlašovat nominace na Oscara, jejichž velký počet bezpochyby obdrží. Silné téma (osudy afroamerických hospodyň v 60. letech), které pohnulo americkými dějinami, akademiky vždycky osloví. Tento týden se chystáme na Brada Pitta coby manažera baseballového týmu ve filmu Moneyball režírovaného Bennettem Millerem, který se k nám, respektive k vám, dostane začátkem prosince. Co si budeme nalhávat, vidět filmy v kině dřív než rok po jejich světové premiéře je fajn :)

A na závěr přidávám zvířátko tohoto týdne (tentokrát výjimečně ne z USA), kterým je náš kmotřenec Kuky a jehož hrdou majitelkou je Mejlova sestra Mar. Ideální jako tapeta na pozadí monitoru :)

Cestománie, 3. díl: La Purisima, Solvang, Santa Inez, Lake Cachuma, Chumash's Painted Cave

Po čtrnácti dnech pobytu v USA a prvotním rozkoukání jsme se poprvé rozhodli vyjet si dál, než jsme schopni dojít pěšky či se přepravit MHD (respektive MTD). Na letišti v SB jsme si půjčili tohoto krasavce, kterého jsme familiérně nazývali Chevy, a po dálnici č. 101 vyrazili směrem na sever.

Na naše poměry velké auto, na ty americké malé.

První zastávkou byla La Purisima Concepción Mission v Lompoc Valley, založená roku 1787 coby 11. kalifornská misie v pořadí. Narozdíl od té věhlasné, opečovávané a zelení a květinami osázené v SB tahle připomíná spíše ranč v prachu a poušti. O to víc zde ale bylo k vidění. Vstupné se neplatilo, pouze parkovné 6 dolarů, ale to bychom nebyli správní Češi, kdybychom se mu nevyhnuli odstavením auta u silnice pár desítek metrů dál :) Zdarma jsme tedy mohli prošmírovat celou misii, resp. její věrnou rekonstrukci - ta úplně původní stála na jiném místě a zničilo ji zemětřesení. To, co vidíte na 1. obrázku níže, je jen zlomek celého komplexu, který docela připomíná naše JZD :) Kaple, obytné domy, dílny, přilehlé zahrady - to vše je vybaveno ve vší skromností tak, jak to sloužilo původním misionářům, kteří zde bydleli a jejichž způsob života jsme tak poznali hodně zblízka.

Tady bydleli strážci misie.

Za mřížemi.

Dobové toalety nám silně připomněly ty v hostelu,
kde jsme strávili první tři dny :)

Jak poznáte typickou Mejlovu fotku?
Důraz na kompozici a hlavně - ty linie!

V misii La Purisima jsme dokonce narazili i na zvířátka.

Tento krysopsí návštěvník si Mejlu okamžitě zamiloval.

Z Lompoc Valley jsme se vydali do přilehlého Santa Ynez Valley, proslulé kalifornské vinařské oblasti, jejíž  hlavní turistickou atrakcí je dánská vesnice Solvang, která letos oslavila 100 let své existence (dánské dny minulý víkend jsme bohužel prošvihli). Jestli existuje nějaké vhodné synonymum pro Solvang, pak je to kýč. Domečky v pětitisícové vesnici jsou možná až příliš malebné a repliky známých dánských staveb či typických větrných mlýnů jsou až přeslazené. Každá ulice či náměstí logicky nese stopy dánských reálií (viz např. Hamlet Square níže). V nejrušnějších částech, kde se to turisty jen hemží, narazíte třeba i na Andersenovu Malou mořskou vílu. Ostatně i tenhle pán tu má své náměstí. I když je Solvang vlastně jen takové pozlátko, které má ve skutečnosti s Dánskem pramálo společného (v říjnu se tu např. koná Oktobrfest, ehm), minout by ho rozhodně byla škoda.

Každý druhý domek na hlavní tepně města je převlečený gift shop. Samozřejmě jsme nezapomněli na tradiční magnetku pro paní Bebáčkovou. Na fotce níže můžete vidět, před jak těžkou volbu jsem byla tentokrát postavena! Mimochodem - pokud je mezi vámi další vášnivý sběratel turistických magnetek, nechť se ozve. Já mu pošlu číslo účtu ;-)

Tak tenhle obchůdek nás zaujal nejvíce.
Hlavně to jablíčko s červem vpravo nahoře.

Na kraji Solvangu se nachází další z kalifornských misií, Santa Inez, v pořadí 19. (založená 1804). Náš plán navštívit během našeho pobytu v CA všech jednadvacet, zatím plníme poctivě (tři misiie během čtrnácti dnů je více než dobré skóre). Nadšení z La Purisimy se však neopakovalo. Santa Inez mezi překrášlenými domky v Solvangu prostě jaksi zaniká a to městské parkoviště před ní taky kýženému vizuálnímu zážitku moc nepřidá. Vlastně zde ani není moc co obdivovat a navíc se platí vstupné. Další exkurze jsme po té zevrubné v La Purisimě ostatně stejně neměli zapotřebí.

Momentka ze Santa Ynez Valley - překrásná krajina kolem jezera Cachuma.

V horách nad Santa Barbarou se nachází slavná jeskyně, tzv. Chumash Painted Cave, v níž chumashští indiáni nechali budoucím generacím obdivuhodné, záhadné malby, z nichž dýchá atmosféra Akt X. Dostat se k ní je ale docela oříšek - vedou k ní totiž dlouhé míle trvající serpentiny, v nichž dlouho projíždíte mraky (video níže dokumentuje pouhý zlomek).

Ten adrenalinový zážitek v podobně nekonečných zatáček, úzké cesty a všudypřítomné mlhy však rozhodně stojí za to, protože po výjezdu na samé vrcholky hor vás čeká nádherná projížďka po jejich hřebenech, při níž můžete obdivovat rozlehlé hory na jedné straně a peřinu z mraků, pod níž se skrývá SB a přilehlý oceán, na druhé straně. Rozhodně jeden z nejúchvatnějších vizuálních zážitků v životě (který naše fotky ani zdaleka nepřiblíží). Zelená barva v mém obličeji a obrácený žaludek po závěrečném sjezdu dolů byly jen nepatrnou obětí :-)

Na konci dne jsme za sebou měli 160 mil cesty. Příště vyrazíme opačným směrem, na jih od SB - prozkoumat Carpinteriu, Venturu a tamní okolí. Nejdřív nás ale čeká výlet do Malibu, o kterém se dočtete za týden. CU

Let's Go Gauchos!

Když jsme před časem avizovali, že se chystáme na fotbal, sami jsme netušili, že se bude jednat o fotbal náš, evropský. Tedy soccer. Nejdřív jsme byli trochu zklamaní. Těšili jsme se na pětihodinovou taktickou bitvu, neustálé přestávky kvůli přemisťování hráčů, surové zákroky, hotdogy a povzbuzování fanoušků, kteří - na rozdíl od nás - budou chápat, co se děje. Nakonec jsme ale byli rádi. Zápas a s ním spojená návštěva Harder Stadium (ano, název bývá fanoušky náležitě vytěžován - viz moje tričko na jedné z fotek) měly co nabídnout.

And he scores! Tortilla je v Americe vskutku levná surovina :)

Tým UCSB nastoupil proti mančaftu ze San Diega. Domácím se v této sezoně daří, ale v posledním zápase podlehli těsně borcům z UCLA, takže měli co odčiňovat. Zápas měl velmi vysoké tempo a dobrou úroveň (alespoň podle mě). Dílem za to může fakt, že v soutěži neplatí omezení v počtu střídání - každý hráč si tak své účasti na trávníku vážil a snažil se odvést maximum, protože mohl být každou chvíli vystřídán. Už soupisky byly z tohoto pohledu podezřelé - každý tým na ní měl cca 30-35 hráčů. Hráči UCSB, přezdívaní gauchos (španělské dědictví je prostě všudypřítomné) se brzy ujali vedení a s přehledem zápasu dominovali. Do přestávky stihli zvýšit na 2:0 a v druhé půli přidali ještě jeden gól. Fanoušci, kterých se na Harder Stadium sešlo více než 13 000 (!), tak mohli slavit - mimo jiné i tradičním vhazováním tortill na hřiště (such a waste).

Atmosféra mě mile překvapila - fandilo se, troubilo na vuvuzely, řada diváků na sobě měla žlutá trička UCSB nebo mávala šálami. Trochu neuctivé ale bylo, když jich více než polovina odešla před koncem. Na jejich obranu - pravidlům asi stejně nerozuměli a navíc byl pátek večer... asi víte, co to pro nevybouřené americké vysokoškoláky znamená.

Fanouškovství má mnoho podob.  Na první fotografii si povšimněte Janiččiny boule :)

Co zápas ukázal: 1) jedná se jen o další z řady důkazů toho, že sport prostě na americké univerzity (právem) patří. 2) soccer je v Santa Barbaře pravděpodobně populárnější než americký fotbal (hřiště na něj jsme zatím neviděli 3) kvalita ligy určitě není špatná - technicky jsou hráči skvěle vybavení (v týmu je mj. i několik Ghaňanů - evidentně naverbovaných pouze kvůli jejich sportovním dovednostem)... takticky to samozřejmě skřípe - hráči se chtějí předvést, někdy na úkor týmového výkonu 4) o fanoušky je skvěle postaráno - my jsme zadarmo dostali tričko (tedy jen já), vuvuzely, program, poukazy na tacos atd. Obrazovku na stadionu a vůbec celkové zázemí by mohl závidět leckterý český prvoligový tým.