Jelikož jsme byli z domoviny vyzváni, abychom pomalu začali psát dopis Ježíškovi, tady jsou naše skromná přání:
Jéžo, pokud máš pár tisíc nazbyt, kup nám lístky na Coachellu, dvouvíkendový dubnový hudební festival poblíž Palm Springs. Že je tam zábava jako hrom, můžete sami posoudit z videa níže (dík Marcelovi za tip!).
Dále máme z pochopitelných důvodů na seznamu podpis Hugínka (na eBay jen za 80 doláčů!).
No a třeba taky tuhle nemovitost v SB (samozřejmě i s autem!).
Pětadvacátého prosince ráno budeme po vzoru amerických dítek vyhlížet Santu, takže to s ním, Jéžo, všechno domluv ;-)
Dík.
Tento týden pořádně zaměstnáváme místní pošťáky: kromě několika knížek jsme si totiž objednali plakáty do naší skromné, ale postupně se rozrůstající sbírky. Ve dvou případech se jedná o originální plakáty k Hugínkovým filmům Lizzie a Born To Be Loved, zbývající exemplář je reprodukcí plakátu k Leave Her To Heaven. Doma všechny čeká zarámování a vyvěšení na čestná místa.
Včera jsme byli na speciální projekci West Side Story, která se uskutečnila v rámci 50. výročí od premiéry tohoto legendárního muzikálu. Není nad to spořádat obří porci popcornu a během toho si ještě poplakat s pamětníky, kterých přišlo plné kino. A mimo to: West Side Story je přesně ten typ filmu, který nejlépe oceníte na velkém plátně.
A nejdůležitější zpráva dne na konec: Janička si našla vedlejšák, u kterého může plně zužitkovat své hudební a bavičské nadání. Sice se teď o večerech vídáme míň, ale za tu slávu (a hlavně vydělané peníze - lidé v Santa Barbaře jsou opravdu štědří) to stojí. Vypadá to, že na Díkuvzdání bude skutečně za co děkovat: dopřejeme si krocana.
Ne všichni měli Hugínka a jeho filmy v lásce, jak dokazuje následující "minirecenze" snímku Hit and Run otištěná v televizní příručce Movies on TV 1984-1985.
Presidio, pevnostní komplex založený Španěly v roce 1782, se nachází v centru Santa Barbary, jen několik bloků od tepny města State Street. Jeho původním cílem bylo chránit nedalekou misii a místní obyvatelstvo. V průběhu let byla většina jeho budov zničena - buď působením přírodních živlů či lidí. Neporušena zůstala pouze obytná část nazvaná El Cuartel, která dnes představuje nejstarší stavbu v Santa Barbaře (dokončena byla roku 1788). V posledních několika letech se však skupinka nadšenců (pochopitelně s oficiální podporou města) snaží původní komplex co nejvěrněji zrekonstruovat. Návštěvníky tak čeká fascinující prohlídka významnou kapitolou kalifornských dějin, při které jim je umožněno podívat se (a do jisté míry i zažít), jak fungovalo jedno ze čtyř presidií v tehdy řídce osídlené Kalifornii (další se nacházejí v San Franciscu, Monterey a San Diegu).
Návštěvnické centrum
Součástí komplexu je i kaple, ne nepodobná těm
ve františkánských misiích
Nebudu zapírat, kradli jsme.
Množství exponátů se snaží co nejvěrněji evokovat život ve španělském
vojenském komplexu na přelomu 18. a 19. století
I když to tak nevypadá, jedná se o rozhlednu -
díky absenci okolních budov se z okýnka nahoře
naskýtal pohled na misii i nedaleký oceán
Vstupné v Presidiu vás rovněž opravňuje k návštěvě Casa de la Guerra, rozlehlého sídla z první poloviny 19. století. Uvnitř si můžete prohlédnout původní vybavení, ale také archivní fotografie města nebo aktuálně malou výstavu věnovanou japonské komunitě v SB.
Casa de la Guerra tak, jak vypadala v době své největší slávy
Pod čarou: několik nesouvislých poznámek ze života v SB
Protesty proti americké vládě probíhají po celých Státech
a SB není výjimkou... jen jsou o poznání skromnější a klidnější
než třeba v San Franciscu
POČASÍ: trochu se nám ochlazuje, ale slunečno je (téměř) pořád.
Na fotce výjev z hudební akce v ulicích v SB.
V pozadí jistě poznáváte Arlington Theatre.
Z přednášky profesora Hamida Naficyho,
který byl natolik vstřícný, že se se mnou sešel i soukromě...
jak jinak, povídali jsme si o Hugínkovi
Na včerejší promítání filmu Bellflower dorazil i jeho režisér
(a scenárista a střihač a producent a představitel hlavní role)
Evan Glodell. Po projekci následovalo příjemné Q & A.
Radnice v SB: vpravo dole si povšimněte paní s vozíkem.
Na poslední den v SF jsme si opět naplánovali spoustu pěší turistiky. Chtěli jsme toho hodně stihnout, ale stejně toho ještě dost zůstalo nespatřeno. Doženeme v únoru!
Muzeum asijského umění v centru města
Sanfranciská radnice je jako mnoho dalších v USA
viditelně inspirovaná budovou Kapitolu ve Washingtonu
Chvíli jsme dumali, proč na radnici visí česká vlajka...
...a pak nám to došlo. Bylo přece 28. října!
Překvapeni a dojati jsme si zazpívali naši hymnu :)
Ze Civic Center jsme se po Market Street vydali směrem k Mission Dolores, rovněž známé z Hitchcockova Vertiga.
Misii koncem 80. let poctil svou návštěvou i papež Jan Pavel II.
Napravo od misie dříve stával kostel,
který byl zničen při zemětřesení v roce 1906.
Dnes se zde tyčí honosná bazilika.
Interiér baziliky zdobí mj. vitráže
zpodobňující všech 21 kalifornských misií.
Od Mission Dolores to nebylo daleko na Castro Street, která je známá jako centrum homosexuální komunity. Je s ní spojen i Harvey Milk, který byl jako první kalifornský politik otevřeně se hlásící k homosexualitě zvolen do veřejné funkce. V roce 1978 byl zavražděn.
Slavné art kino Castro Theatre, kde jen den
po našem odjezdu ve dvojprogramu uváděli Černý narcis a Červené střevíčky od Powella a Pressburgera.
Zaplakali jsme.
Ulici lemuje řada gay podniků a obchůdků (mají tu i butik pro zvířecí mazlíčky).V gay-baru hned naproti Castro Theatre jsme si dali oběd. Zážitky jsou následující: byla jsem zde jediná žena-návštěvnice (logicky), obsluha nás oslovovala "sweethearts", cesta na společné toalety vedla přes kuchyni, mísa byla obskládána svíčkami (prkýnko samozřejmě permanentně zdvižené), hamburgry, co jsme si objednali, byly výtečné a jako vizuální doprovod k nim posloužily na TV promítané fotky z gay-parade. Upřímně a bez jakékoli stopy ironie - líbilo se nám tam.
Pán smějící se za výlohou baru po Milošovi pokukoval
stejně jako všichni ostatní návštěvníci.
Miloš dostal pořádnou porci.
Zato Janičku očividně odrbali na hranolkách
a ještě jí tam přihodili rajče..!
Cesta dále vedla do rozlehlého Golden Gate Parku, kde se mj. nachází kompletně zrekonstruovaná kalifornská Akademie věd (jejíž návštěvu jsme kvůli přepálenému třicetidolarovému vstupnému vynechali), De Young muzeum, které má rovněž novou tvář (původní stavba byla nenávratně poškozena zemětřesením), Shakespeare Garden, kde pěstují rostlinstvo zmíněné v dramatikových dílech, Japanese Tea Garden nebo Stow Lake, u kterého se místní rekreují.
Dvouhektarová Japanese Tea Garden je nejstarší
veřejnou japonskou zahradou v Americe.
Speciálně pro Vrťu: na Stow Lake spatřena želva! Abys nám věřil, že se nejedná o fotomontáž, natočili jsme i video.
Jeden ze dvou mostů vedoucích na ostrůvek
v uměle vytvořeném Stow Lake.
Čínský pavilon na ostrůvku.
Největší poklad, který Golden Gate Park skýtá, je nespočet volně pobíhajících veverek, které by vám občas vlezly až za krk a jež si ženská polovička našeho týmu okamžitě zamilovala (a vybila na nich baterku na kameře).
Další z blízkých setkání třetího druhu.
Dědictví hippies dnes v SF žije jen v turistických autobusech.
Na Milošův pokyn musím napsat: Hippík smrdí!
Na zpáteční cestě k našemu domovskému hostelu jsme zachytili poslední útržky sanfranciského ducha.
Domy ve viktoriánském stylu určují architektonický ráz města.
Nejen u nás máme betonová monstra
aneb sovětský brutalismus zavítal i do SF.
St. Mary's Cathedral of the Assumption byla postavena v r. 1971.
Na našich cestách jsme potkali spoustu příjemných lidí, ale nikde jsme se necítili tak doma jako ve společnosti sanfranciských důchodců, kteří se každý týden schází v Mechanics' Library, aby společně sledovali klasické hollywoodské filmy. V době naší návštěvy byla na programu screwball komedie s Myrnou Loy a Williamem Powellem Love Crazy z roku 1941, po jejíž projekci jsme si srdečně pokecali s organizátory a dvěma zástupci geekovského seniorstva, kteří se předháněli ve filmových znalostech. Jeden dokonce znal Hugínka (Janička mu to ale stejně nevěřila).
Sobotní cesta zpět do SB proběhla bez větších vzrušení: vyšinutý blázen s kufříkem, čerstvě propuštěný trestanec, policejní prohlídka autobusu v Santa Barbaře. V osm hodin večer jsme šťastně dorazili do našeho budoáru.
Tímto končí náš čtyřdílný seriál. We'll be back, San Francisco!
Třetí den, tedy ve čtvrtek (27.10.) jsme trochu zvolnili v tempu a ulevili našim nohám, když jsme je namísto prohánění po kopcích SF vzali přes záliv do Berkeley. V tomto stotisícovém městě se totiž nachází jedna z nejprestižnějších amerických univerzit, známá svým volnomyšlenkářstvím až radikalismem.
Berkeley patří do řetězce deseti kalifornských univerzit
sdružených názvem "University of California"
(společně se Santa Barbarou, LA, San Diegem atd.)
Life Sciences Building
Jeden z trademarků UC Berkeley - Sather Tower,
inspirovaná benátskou kampanilou na náměstí Sv. Marka
South Hall - nejstarší budova v kampusu
Hearst Mining Building
V Berkeley mají i svůj srub
Sproul Hall
Sather Gate
I Hugínek má v Berkeley svůj pavilon...
...a veverky svou vlastní elektrickou zásuvku.
V době odpolední svačiny jsme se vlakem jménem BART tunelem pod zálivem vrátili do SF, kde jsme si před spořádáním muffinů ve Starbucks skočili vyfotit místní baseballový stadion. Go Giants, Go!
Po cestě jsme náhodou objevili místo, kde kdysi stával rodný dům Jacka Londona.
S úderem šesté hodiny jsme společně s dalšími příznivci 50% slev naklusali do čtyřpatrového Museum of Modern Art, kde se nachází bohatá sbírka umění 20. a 21. století. Na stěnách tu visí například Picasso, Diego Rivera, Frida Kahlo, Edward Hopper, Mark Rothko, Henri Matisse, Jackson Pollock, Andy Warhol nebo Salvador Dalí. K vidění jsou tu různé videoinstalace, skulptury a řada dalších podivností. Celkem muzeum uchovává přes 23 000 uměleckých děl.
Jančaříkovo oblíbené dílo.
Miloša pro změnu uhranula tato malba.
Některá díla jsme ale úplně nepobrali...
Hnízdo na střeše muzea, kde mj. probíhal i rockový koncert
Zítra budou na programu gayové a veverky. Žádnou spojitost mezi nimi nehledejte.
